Psychoterapeutická praxe
Psychoterapii vnímám jako jedinečnou příležitost pro „přeladění“ osobnosti a znovunalezení sebeúcty a respektu k vlastní přirozenosti. Více o psychoterapii »
Jaká je role psychoterapeuta? | Jak probíhá psychoterapie? | Objednejte se na psychoterapii
Paralela mezi západní medicínou a šamanismem
Německý lékař Prof. Dr. Wielant Machleidt ( Dpt. Social Psychiatry and Psychotherapy Medical School of Hanover) již léta zkoumá fenomén šamanismu a snaží se najít paralelu mezi západní medicínou a starými spirituálními technikami.
„Šamanismus by mohl být zdrojem pro moderní výzkum psychoterapie, která má někdy neuspokojivé výsledky v Evropě“ – řekl Wielant Machleidt, profesor Lékařské fakulty v Hannoveru. Zároveň však varuje před nebezpečím importovaných metod. Kdo by chtěl pracovat tímto přístupem, měl by mít psychoterapeutické vzdělání, měl by velmi dobře znát léčitelské metody původních kultur a umět terapii přizpůsobit kultuře, ze které pacient pochází.
Stěžejní paralelu mezi šamanismem a psychoterapií v západních zemích vidí Machleidt ve zvláštní schopnosti šamana, zabývat se individuálně a výhradně stavem nemoci pacienta – v transu. Tuto schopnost, která velmi přispívá k léčení, známe – zpravidla bez transu – také v západní medicíně: úzký a důvěrný vztah mezi terapeutem a pacientem je klíčem k úspěchu.
Stejně jako šaman se pokouší zprostředkovat kontakt mezi pacientem a jeho předky a duchovními spojenci, aby nalezl nejvhodnější cestu k vyléčení, tak i psychoterapeut hledá pro svého pacienta účinnou a smysluplnou léčebnou metodu: „Když se terapeut probírá literaturou k určitému tématu nebo se snaží rozpomenout na zkušenosti a moudrost svých profesorů, nehledá tak pomoc a radu u „dobrých duchů“ – tak jako šamané?
Tobie Nathan, francouzský etno-psychiatr, poukazuje na mnoho společných rysů psychoanalýzy a šamanství (1986, S. 139 ff). Mimo jiné zdůrazňuje zprostředkovatelskou funkci psychoanalytika a šamana. Tak jako je šaman prostředníkem mezi nemocným a duchovním světem, je psychoanalytik prostředníkem mezi vědomým a nevědomým u svého pacienta. V tomto smyslu je „jen psychoanalýza srovnatelná s šamanským přístupem“.
Blízkost šamanské metodiky k psychoanalytické technice spočívá ve zprostředkování kontaktu mezi vědomým a nevědomým světem a v harmonizaci obou těchto světů ve vyhrocených konfliktních situacích.
Analogie mezi oběma terapeutickými metodami se týká oblasti objasnění nevědomé motivace a tímto hlavní oblasti, ve které má psychoanalýza své specifické terapeutické těžiště.
U aktualizace problému jde o „princip reálné zkušenosti“. Pokud má být změněn nějaký způsob chování, musí se v terapii znovu skutečně prožít ( přenosem, konfrontací, atd.) I zde je patrná analogie s šamanskými rituály. Jedna část rituálu je často znovu vyvoláním psychické poruchy. S tím dochází k znovuprožívání pocitů, spojených s onemocněním. Tady začíná terapeutická práce a harmonizační proces. Tato dramatická technika se podobá psychodramatu v západní psychoterapii.
Nabízí se tedy otázka: Jaké jsou společné, kulturu přesahující, faktory působení různých terapeutických přístupů? Mohly by být staré spirituální techniky zdrojem inspirace pro moderní psychoterapii?
V čem jsou zajedno šamané i psychoterapeuti?
Šamané jsou považováni vůbec za první psychoterapeuty a mně tato myšlenka připadá velmi výstižná. Jedním z hlavních cílů šamanismu spočívá v tom, přivést člověka do spojení s posvátným celkem přírody. U nás vnímáme člověka a přírodu jako dva proti sobě stojící póly, a tento pohled může být příčinou i symptomem mnoha potíží – fyzických i psychických. Z šamanského pohledu je přesto člověk součástí přírody. Na tom nemůže nic změnit: ale mohl ztratit spojení s tímto celkem. A pokud člověk jednou vypadl z jednoty, chová se často nekonstruktivně a působí destruktivně na sebe i na své okolí. Léčení spočívá v tom, umožnit jednotlivci, aby si znovu uvědomil své propojení s posvátným celkem.
Co nás tedy odděluje od této jednoty? V tomto se šamané i psychoterapeuti shodují, i když pro to používají odlišné pojmy: Jsou to nevědomé pocity, snažení, myšlenky a motivy, které ovlivňují naše chování sotva viditelným způsobem, někdy vůbec. To, co nás ovlivňuje, jsou dobře známé „negativní vzory myšlení“. Z šamanského pohledu často nejsme v kontaktu s částmi naší duše: buď jsme na ně zapomněli, nebo jsou opravdu mimo náš dosah. Ale právě tyto části nesou naši sílu a schopnosti, a chybí nám, pokud s nimi znovu nenavážeme ztracený kontakt, pokud se „nerozpomeneme“. Ztrátu těchto části duše provázejí pocity vnitřní prázdnoty, beznaděje, strach, nebo hluboká touha po něčem, co neumíme vyjádřit.
Jisté šamanské techniky vracejí tyto části duše zpátky, pomáhají nám rozpomenout si a také léčí naši duši tak, abychom měli více energie a schopnosti jednat a byli více v kontaktu sami se sebou.
(Doporučená literatura k tomuto tématu: Roger Walsh: „Duch šamanismu“)
Při prohlížení německých internetových stránek jsem narazila na velmi zajímavé články k tématu šamanismu a moderní psychologie a psychoterapie. Byla jsem překvapena, kolik kultivovaných příspěvků jsem k tomuto tématu našla. Snad také přehodnotíme svou tendenci ke značkování a patologizování toho, co se může stát jednou z nejcennějších a nejodvážnějších podob našeho lidského údělu.
Hodně moderního psychologizování souvisí s příliš rigidní identifikací se zkušeností a s uvězněním v myšlenkových strukturách. Bohužel také příliš mnoho tohoto psychologizování adaptuje člověka k tomu, aby byl šťasten ve vězení, ve kterém se nakonec naučí milovat vězně.
Předkládám překlad části díla Prof. Dr. C. Scharfettera: Šaman – prapůvodní obraz terapeuta. Shrnutí tohoto díla najdete na těchto stránkách.
Šamanismus a psychoterapie
Autor: Prof.Dr.Christian Scharfetter
Psychiatrische Universitätsklinik, Lenggstr. 31, CH-8029 Zürich 8, Schweiz
Šamanská praxe a psychoterapie
„V otázce hledání společných rysů dnešní psychoterapie a šamanismu, vzdělání v oboru psychoanalýzy a iniciačního procesu šamana je třeba vycházet z toho, co vůbec působí při šamanské léčbě u klienta a u toho, kdo léčí. Nabízí se vysvětlení léčivého působení sugescí. Schmidbauer(1969) vidí sugesci jako jedinečného společného jmenovatele jednotlivých šamanských léčivých procesů. Ale co se vysvětluje zavedením termínu sugesce? Že je možné všelijakým způsobem ovlivnit změnu duševní a somatickou, je známo již z působení hypnózy nebo víry. V hypnóze, v léčivé víře, v sugesci se probouzejí zřejmé síly, které nejsou normálně využity a otevírají možnosti pro psychofyzické přeměny. Terapeut probouzí v nemocném léčivé síly, pocity a postoje, naději a víru v uzdravení prostřednictvím své autority a svého postavení ve společnosti. Léčitel zná terapeutickou sílu symbolů, rituálů a náboženství. Tímto připravuje znovuuzdravení: překonání sebepodceňování, způsobené bezmocností a závislostí v nemoci.
Přesto se ptáme dále: vykazuje osobnost psychoterapeuta podobnost s osobností šamana? Pokud se mnozí terapeuti snaží „nevědomě“ překonat své vlastní konflikty a životní potíže tím, že se stávají léčiteli , pokud je důležitým motivem studia sestup do vlastního nevědomí, pro rekonstrukci vlastního traumatického příběhu a vytvoření nové, změněné identity terapeuta , který sám překonal vlastní hrozbu neurózy, či dokonce psychózy, tak se skutečně nabízí srovnání šamanského iniciačního procesu – destruktivní krize, zážitek rozčtvrcení a znovuzrození. Psychonalytik pomáhá nahlédnout do nevědomí člověka, šamané napojují nemocného do nadindividuálního řádu univerzálně-kosmickým způsobem. Šamané obnovují řád v mnoha sférách bytí pacienta, který onemocněl vlivem kosmické disharmonie. Tento vliv ostatně daleko přesahuje možnosti působení psychoanalytika.
Levi-Strauss(1967) nazývá psychoanalýzu moderní formou šamanských technik. Šaman nemocnému předkládá symbolickou interpretaci jeho nemoci, převádí ji tedy do vědomé roviny. Tato zkušenost může léčivě působit na psychosomatické úrovni. Zatímco Levi-Strauss koncipuje Freudovo nevědomí, které se působením psychoanalýzy přivádí do vědomí, jako kompozici všeobecně lidských struktur, podařila se mu tímto paralela k zprostředkování harmonického řádu zasvěceným mistrem ekstáze. Sestup do nevědomí je předpokladem pro změnu, znovuzrození. Psychoanalytické učení a šamanské učení rozšiřuje možnosti propojení vědomí a nevědomí.
Ve smyslu „posílení kolektivního psyché“ „aktivací nevědomých sil“ poukazuje Lommel(1965) na působení šamanského transu. Dnes vidíme jen stupně úpadku dřívější šamanské praxe, a vyvstává pro nás otázka, kterou ovšem neumíme zodpovědět: Co se stane v naší společnosti s lidmi s paranormálním nadáním? Naleznou své místečko ve společnosti, kde se mohou srovnat sami se sebou i s okolím, na kterém mohou své nadání a duchovní schopnosti využít i pro druhé? Dnes jsou to možná „dobří“ lékaři, „nadaní“ psychoterapeuti? Dobrý psychoterapeut musí umět překročit vlastní psychopatologii a psychopatologii svého klienta, jinak zůstane vězet vývoj pacienta v procesu terapie, ve fascinaci z patologie a v „hodnocení“ její interpretace. Jsou hypnotizéři, vykladači karet, astrologové a všemožní léčitelé pozůstatkem archaického šamanství? Nevytratila se řada léčitelských šamanských metod důsledkem technizace, i v samotné psychoterapii? Můžeme pohnout nemocnému člověku uchvacujícím způsobem jeho vědomím tak, aby se v jeho psychofyzické jednotě probudily mocné léčivé síly?
Potlačuje naše racionalistická společnost, zaměřená na výkon, podstatné části lidské zkušenosti (jak mínil Laing 1969) a tímto také paranormální nadání? Smí být toto nadání potlačováno, odsouváno stranou, jednoduše ponecháno k tichému zániku, nebo se lidé s tímto nadáním dostanou do obvyklé škatulky označené jako nemoc? Člověk, u kterého se objevilo nadání pro šamanství, musel šamanismus praktikovat, jinak onemocněl, dokonce zemřel, tak zní šamanská tradice (s. Eliade 1975). Je to nastupující proces sebevyléčení, který šaman se svými terapeutickými schopnostmi a nadáním zvládne. Ten, kdo je povolán k roli šamana, musí projít všemi stupni zasvěcení. Kdo má být zprostředkovatelem různých rovin bytí, do kterých je člověk povolán, nesmí se tomu vyhýbat. Cesta zasvěcence je osamělá, plna strádání a utrpení. Proč jsou jen někteří lidé s duševními schopnostmi povoláni k cestě šamana? Otázka zůstává nezodpovězena (Eliade, 1975). I zde platí: „ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ (Evangelium podle Matouše, kap. 22, verš 14)“
Na Česko-Slovenské psychoterapeutické konferenci v Trenčianských Teplicích v říjnu 2009 vzbudil ohlas můj příspěvek na téma Zařazení starých spirituálních technik do psychoterapie. O to více mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, že na Daseinsanalytickém fóru v Bruselu v říjnu 2009 zazněly dva velmi kultivované příspěvky k šamanismu.
Předkládám tedy zajímavý příspěvek Hilde Heindl (psychotherapeutka v Integrative Gestalttherapeutin, Vídeň)
Pracuji přes 20 let jako psychoterapeutka Gestalt terapie, mám soukromou praxi. Již přes 20 let se také zabývám šamanismem, učila jsem se u známmých šamanů jako Michael Harner, zakladatel světové Nadace pro šamanská studia (Foundation of shamanic studies), Sandry Ingerman a Felicitas Goodman. Nyní spolupracuji s Paulem Uccusicem a Michaelem Hasslingerem.
Po dlouhou dobu jsem si myslela, že musím striktně oddělovat šamanismus od psychoterapie. Dokud jsem si neuvědomila, jak hodně pracuji s transem a energií. To bych bez šamanských zkušeností nemohla.
V současné době se stále více psychoterapie a šamanismus vzájemně obohacují a doplňují. Velký počet psychoterapeutů nabízí šamanský přístup a šamané čerpají stále více ze zkušeností psychoterapie.
Zvláště zřejmá je podobnost práce s traumaty u Luise Reddmann a holanďana Ellerta Nijenhuise. Ještě více než v tvarové terapii se zde pracuje s vnitřními obrazy, metaforami, příběhy a s nimi souvisejícími emocemi. (Je možné, že traumatizovaní lidé mají snazší přístup k šamanismu).A sny se zabývali lidé už ve starých dobách.
Gestalt terapie a šamanismus mají hodně společného: v obou přístupech je důležitá vlastní zodpovědnost, vyjádření pocitů, i tělesných, práce s transem, meditací a energií. Oba přístupy podporují živost a kreativitu.
Přesto znamená šamanismus více než jen toto. Existuje na celém světě již tisíce let, v různých variantách, podle tradic té či oné země. Ale podstata je všude stejná – stejný respekt k přírodě, k předkům a k člověku jako takovému. V jádru jde o sílu a záměr, tedy o vůli. Práce s bubnem jako „dopravním prostředkem“ na cestách do jiné reality přináší hodně energie. V šamanismu není guru, odpovědi na otázky a léčení přinášejí bytosti v nekaždodenní realitě, naplněné velkým soucitem k člověku. Tuto zkušenost je velmi těžké popsat slovy. Já bych to nejlépe vyjádřila takto: Přináší to obrovskou radost do života. Člověk se dostává k vlastní moudrosti, kterou mi nikdo jiný nezprostředkuje.
Šamanismus představuje kontakt s nejstarší technikou transu na světě. Podporuje léčivý proces a osobní rozvoj člověka, dodává energii, definuje cíle a možnosti jejich dosažení.
Šamanismus je nejstarším psychoterapeutickým přístupem na světě a dochoval se po tisíciletí přes všechny represe a pokusy o jeho vymýcení.
V psychoterapii se často dostáváme k tématu bezpodmínečné lásky, přijetí, umění přijímat, všudypřítomných pocitech viny. Všechno se vším souvisí. Umění přijímat souvisí s naší sebeúctou a respektem k sobě. Je někdy těžší přijímat než dávat.
Jsme zvyklí stále přemýšlet o rovnováze dávání a přijímání, o pocitech viny, zda jsme si zasloužili to, co jsme dostali, o závazcích, které plynou z přijetí a o očekáváních, která máme, když dáváme. Už jsme zapomněli, že jsme součástí jednoho velkého celku a vzájemně propojeni. Bojujeme každý sám za sebe, ale málokdy respektujeme toho, za koho bojujeme.
V souvislosti s tímto tématem se stále ráda vracím ke knize Sandry Ingerman: A Fall Of Grace (Moon Tree Rising Produktions, Santa Fe, NM, 1997, německy též vydaná v roce 2002 u Econ Ullstein List Verlag GmbH, KG, München: HEIMKEHR INS LEBEN), která toto téma velmi citlivě zpracovává v příběhu mladé ženy C Alexandry, která na jednotce intenzivní péče bojuje o život.
Tam se jí zjevuje neznámá žena, její duchovní učitelka a společně se vydávají na dlouhou cestu do skryté reality. Zatímco její tělo leží na operačním sále, její duše se setkává s bytostmi plnými moudrosti a lásky, které ji učí síle k naplněnému životu. Zavedou ji k jejímu druhému Já: šedivé, smutně vyhlížející ženě v šedivém světě bez života. C Alexandra rozpoznává, že tato žena ztělesňuje ztracenou část její vlastní duše.
„Když cítíš takový soucit k druhému, bolest, že jsi někoho zranila, protože jsi chtěla to, cos potřebovala, nemohla bys také cítit soucit k sobě samotné?“
„Ano, v určité rovině cítím soucit se svojí bolestí. Ale cítím se být hlavně zodpovědná za druhé. Prosím tě, Maria, pomož mi, abych skoncovala se svými pocity viny.“
„Pocity viny za co?“ ptala se.
„Za to, že neumím opravdově milovat.“
„Dala jsi svoji lásku?“
„Ano, ale jen jsem ublížila.“
„Máš pocit, že jsi někomu něco dlužná?“„Ano!“ odpovídám.
„Pak to není opravdová láska. Opravdovou lásku člověk dává bez toho, aniž by přemýšlel o rovnováze dávání a přijímání. Vypusť pocit závazku – nikomu nejsi nic dlužná. Jednoduše jen dávej svoji lásku, jak umíš.“
Pozn.: Sandra Ingerman je americká psycholožka, která dlouhé roky působila v Nadaci pro šamanská studia a podílela se na tvorbě jejich výukových programů.
Je autorkou metody Návratu ztracené časti duše, spolupodílela se na tvorbě obsahu semináře Šamanská extrakce a Smrt a umírání z pohledu šamanismu, tzn. jádrových seminářů FSS.
V posledních letech je těžiště její práce spojené s její předposlední knihou Healing for the Earth, Léčení pro Zemi. Po celém světě vyučuje stejnojmenný seminář, měsíčně publikuje nové podněty k společné práci prostřednictvím Transmutation news – Transmutačních zpráv, spolupracuje s vědeckými institucemi a moderními technologiemi ověřuje účinky spirituálních technik.
Podněty ke své práci čerpá z různých kultur, léčitelských a mystických tradicí.
Hudba vyjadřuje to, co se nedá říci, ale o čem se nedá mlčet
Victor Hugo
Již ve starých kulturách se používal zpěv a tóny k léčení. Zvláště šamané se monotónním zpěvem na opakující se hlásky s doprovodem pravidelného rytmu bubínku dostávali do stavu transu, ve kterém se spojili s duchovním světem a žádali pomoc pro nemocné.
Díky stále většímu zájmu o moudrost starých kultur sílí zároveň zájem o působení tónů a zpěvu v našem vědomí a důležitou roli hrají opět chants.
Odvozeno z latinského slova „cantare“, tedy zpívat, jsou dnes chants formou zpěvu, ve kterém se stále dokola opakuje jednoduchá melodie na krátký jenoduchý text. Melodie i text jsou lehce zapamatovatelné a díky opakování mají hluboké léčivé působení.
Protože chants vychází ze staré spirituální tradice, není důležitý školený hlas, ale radost ze zpívání. Přirozeně se vytváří pocit harmonie, neboť zpívání chants je léčivou formou zpěvu, působí na zdraví člověka, protože uvolňuje tělo i duši.
Objevila jsem silové písně starých kultur od Ekkeharda Bonnofského a velmi na mne zapůsobily. Rezonují s mými písněmi, i chants, které tak ráda zpívám na svých seminářích.
Měly by podnítit k živému, jednoduchému zpěvu. Proto nejsou písně nahrány vícehlasně. Jednohlasý zpěv má zpívajícím pomoci najít vlastní živou verzi písně a nechat se unášet více energií písně než melodií. Nejde zde o „umění“, nýbrž o objevení živého Bytí.
Takto píše Ekkehard von Bonnofsky na svých stránkách.
Poslech je možný na těchto stránkách.
© 2010 Pavla Kubášková
